Výpovědní doba: Co potřebujete vědět, než dáte (nebo dostanete) výpověď

Co je výpovědní doba

Výpovědní doba je důležitý pojem v pracovním právu, který určuje, jak dlouho musí zaměstnanec nebo zaměstnavatel dodržovat výpověď z pracovního poměru. Jde o ochrannou lhůtu, která dává oběma stranám čas na nalezení nového zaměstnání nebo zaměstnance. Výpovědní doba začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce. Základní výpovědní doba je dvouměsíční a platí pro obě strany. Zákoník práce ale stanoví i delší výpovědní doby, například v případě dlouhodobého pracovního poměru nebo výpovědi dané zaměstnavatelem z důvodu organizačních změn. V některých případech je možné se dohodnout na zkrácení výpovědní doby, a to písemně.

Základní délka výpovědní doby

Základní délka výpovědní doby je dána zákoníkem práce a činí dva měsíce. Tato doba začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce. To znamená, že pokud je výpověď doručena například 15. března, výpovědní doba začíná běžet 1. dubna a končí 30. června. Stejná výpovědní doba platí pro zaměstnance i zaměstnavatele, pokud se nedohodnou na jiné délce výpovědní doby v pracovní smlouvě nebo pokud zákon nestanoví jinak. V některých případech může být výpovědní doba prodloužena, například v případě výpovědi dané zaměstnanci, který je v pracovní neschopnosti.

Výpovědní doba v zákoníku práce

Výpovědní doba je v zákoníku práce klíčovým aspektem ukončení pracovního poměru. Zákoník práce č. 262/2006 Sb. upravuje délku výpovědní doby, kterou musí dodržet jak zaměstnanec, tak i zaměstnavatel. Tato doba začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce. Základní výpovědní doba činí dva měsíce. Zákoník práce však stanoví i delší výpovědní doby v závislosti na délce trvání pracovního poměru u téhož zaměstnavatele. Pokud pracovní poměr trval déle než jeden rok, prodlužuje se výpovědní doba o jeden měsíc, u pracovního poměru trvajícího déle než dva roky o další měsíc. V případě skončení pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele z důvodu organizačních změn nebo nadbytečnosti se výpovědní doba liší podle délky trvání pracovního poměru a činí minimálně tři měsíce.

Výpovědní doba ve smlouvě

Výpovědní doba je lhůta, kterou musí zaměstnanec nebo zaměstnavatel dodržet od doručení výpovědi do skončení pracovního poměru. Slouží k tomu, aby obě strany měly dostatek času se na ukončení pracovního poměru připravit. Zaměstnanec si může hledat nové zaměstnání a zaměstnavatel zase nového pracovníka. Výpovědní doba začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce, pokud se strany nedohodnou jinak. Zákoník práce stanoví minimální délku výpovědní doby, která činí dva měsíce. Delší výpovědní dobu si strany mohou sjednat v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě, nesmí však být pro zaměstnance nevýhodnější než pro zaměstnavatele. V některých případech může být výpovědní doba zkrácena, například v případě dohody o rozvázání pracovního poměru, při okamžitém zrušení pracovního poměru nebo při výpovědi dané v době zkušební doby.

Delší výpovědní doba

Výpovědní doba chrání obě strany pracovního poměru – jak zaměstnance, tak zaměstnavatele. Poskytuje čas na nalezení nové práce nebo nového zaměstnance. Zákoník práce stanoví základní délku výpovědní doby na dva měsíce. Tato doba běží od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi. To znamená, že pokud dáte výpověď například 15. března, výpovědní doba začne běžet 1. dubna a skončí 31. května. V některých případech může být výpovědní doba delší. Zákoník práce umožňuje sjednat delší výpovědní dobu v pracovní smlouvě, a to až na tři měsíce. Delší výpovědní doba se může vztahovat i na vedoucí zaměstnance, u kterých je logicky potřeba delší doba na předání agendy. Pamatujte, že dodržení výpovědní doby je důležité. Pokud zaměstnanec odejde z práce před jejím uplynutím, vystavuje se riziku, že bude muset zaměstnavateli nahradit případnou škodu.

Kratší výpovědní doba

V některých případech může být výpovědní doba kratší než standardní dvouměsíční lhůta. Zkrácená výpovědní doba se obvykle uplatňuje v situacích, kdy by dodržení běžné lhůty představovalo pro zaměstnance nebo zaměstnavatele nepřiměřenou zátěž. Zákoník práce stanoví konkrétní případy, kdy je možné sjednat nebo dát výpověď s kratší výpovědní dobou. Například v případě dohody obou stran může být výpovědní doba zkrácena až na 1 měsíc. Zkrácená výpovědní doba se může uplatnit i v případě, kdy je zaměstnanec ve zkušební době. V takovém případě činí výpovědní doba pouze 15 dnů. Je důležité si uvědomit, že zkrácená výpovědní doba musí být vždy sjednána písemně, jinak je neplatná. Zaměstnanci i zaměstnavatelé by se měli s podmínkami pro zkrácení výpovědní doby důkladně seznámit, aby předešli případným sporům a nedorozuměním.

Výpovědní doba není jen formalita, je to čas na rozloučení, předání úkolů a udržení korektních vztahů i po odchodu.

Zdeněk Kovář

Výpověď dohodou

Výpověď dohodou představuje specifický způsob ukončení pracovního poměru v České republice, na kterém se musí písemně shodnout obě strany – jak zaměstnanec, tak i zaměstnavatel. Na rozdíl od klasické výpovědi, u výpovědi dohodou neplatí standardní výpovědní doba dvou měsíců. Zaměstnanec a zaměstnavatel si můžou v rámci dohody o ukončení pracovního poměru sjednat dobu trvání pracovního poměru kratší, a to i jeden den. Nicméně, i když se na tom obě strany dohodnou, pracovní poměr nemůže skončit dříve, než uplynutím sjednané doby. Je důležité si uvědomit, že dohoda o ukončení pracovního poměru musí být vždy sepsána písemně a podepsána oběma stranami. V opačném případě se má za to, že k dohodě nedošlo a pracovní poměr trvá i nadále.

Okamžité zrušení pracovního poměru

Okamžité zrušení pracovního poměru, na rozdíl od běžné výpovědi, představuje razantní krok, který ukončuje pracovní poměr bez nutnosti dodržet standardní výpovědní lhůtu. Tato varianta přichází v úvahu pouze za specifických okolností stanovených zákoníkem práce.

Výpovědní doba v ČR

Případ	Délka výpovědní doby
Výpověď ze strany zaměstnance	2 měsíce
Výpověď ze strany zaměstnavatele (bez udání důvodu)	2 měsíce
Výpověď ze strany zaměstnavatele (s udáním důvodu - organizační změny)	2 měsíce

Pro zaměstnance je možnost okamžitého zrušení pracovního poměru vázána na situace, kdy z důvodu porušení povinností ze strany zaměstnavatele nemůžeme po něm spravedlivě požadovat, aby v práci pokračoval. Typicky se jedná o případy neplacení mzdy, hrubé urážky ze strany nadřízeného, či ohrožení zdraví na pracovišti.

Zaměstnavatel má právo na okamžité zrušení pracovního poměru v případech, kdy se zaměstnanec dopustí závažného porušení pracovní kázně, například opakovaně nedodržuje pracovní dobu, nebo se dopustí trestného činu. V každém případě musí být důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru dostatečně závažný a řádně zdokumentovaný.

Výpovědní doba u zaměstnavatele

Výpovědní doba je lhůta, kterou musí zaměstnanec nebo zaměstnavatel dodržet od doručení výpovědi do skončení pracovního poměru. Výpovědní doba začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce. Zákoník práce stanoví základní výpovědní dobu v délce dvou měsíců. Tato doba je stejná pro zaměstnance i zaměstnavatele. Zákoník práce však umožňuje sjednat i delší výpovědní dobu, a to až na trojnásobek základní výpovědní doby, tedy až na 6 měsíců. Delší výpovědní doba musí být sjednána písemně, jinak je neplatná. V některých případech může být výpovědní doba zkrácena. Například v případě dohody o rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem, který dosáhl důchodového věku, činí výpovědní doba pouze 1 měsíc.

Dodržování výpovědní doby

Výpovědní doba je zákonem stanovená lhůta, kterou musí zaměstnanec nebo zaměstnavatel dodržet při ukončení pracovního poměru výpovědí. Slouží k tomu, aby obě strany měly dostatek času se na ukončení pracovního poměru připravit. Zaměstnanec si může hledat nové zaměstnání a zaměstnavatel má čas najít za něj náhradu. Délka výpovědní doby se řídí zákoníkem práce a v zásadě činí 2 měsíce. Výpovědní doba začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a skončí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce. Zákoník práce však umožňuje sjednat si delší výpovědní dobu, a to i v kolektivní smlouvě. Naopak kratší výpovědní dobu než 2 měsíce zákoník práce nepřipouští, a to ani na základě dohody. Výjimku tvoří pouze případy, kdy je možné dát výpověď z pracovního poměru zvlášť závažných důvodů, kdy výpovědní doba neplatí.

Nemoc během výpovědní doby

Někdy se stane, že během výpovědní doby onemocníte. Jak to ovlivní váš pracovní poměr a co byste měli vědět? Během výpovědní doby platí stejná pravidla pro nemocenskou jako během běžného zaměstnání. Pokud onemocníte, musíte to neprodleně nahlásit svému zaměstnavateli a dodat mu neschopenku od lékaře. Výpovědní doba běží i nadále, i když jste nemocní. To znamená, že pracovní poměr skončí uplynutím výpovědní doby, bez ohledu na to, zda jste se z nemoci již zotavili. Délka výpovědní doby se liší a je dána zákoníkem práce nebo dohodou v pracovní smlouvě. Většinou trvá dva měsíce, ale může být i delší, například v případě vedoucích pozic.

Dovolená během výpovědní doby

Výpovědní doba je v pracovním právu důležitým pojmem, který určuje dobu, po kterou je zaměstnanec i zaměstnavatel vázán pracovním poměrem po doručení výpovědi. Během výpovědní doby platí všechna práva a povinnosti plynoucí z pracovního poměru, a to pro obě strany. Zaměstnanec má tedy i nadále nárok na mzdu, dovolenou a další benefity, ale zároveň je povinen řádně vykonávat svou práci. Délka výpovědní doby se liší a je stanovena zákoníkem práce nebo dohodou v pracovní smlouvě, nesmí být kratší než dva měsíce. V případě, že se zaměstnanec a zaměstnavatel dohodnou na skončení pracovního poměru dohodou, výpovědní doba neplyne. Zaměstnanec si během výpovědní doby může vybírat dovolenou, a to i v případě, že by mu do konce roku nevznikl na celou dovolenou nárok. Zaměstnavatel je povinen mu ji poskytnout, pokud tomu nebrání vážné provozní důvody.

Neomluvená absence a výpovědní doba

V případě neomluvené absence se mnoho zaměstnanců ptá, zda může mít takové jednání vliv na výpovědní dobu. Odpověď zní ano, může. Neomluvená absence totiž může být důvodem k okamžitému ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, a to bez ohledu na sjednanou nebo zákonnou výpovědní dobu. Zaměstnavatel tak může dát zaměstnanci výpověď i v době, kdy by jinak musel dodržet standardní dvouměsíční lhůtu. Je však důležité si uvědomit, že ne každá neomluvená absence automaticky znamená okamžité ukončení pracovního poměru. Zaměstnavatel musí zvážit závažnost situace, délku absence a dosavadní průběh pracovního poměru. Vždy je vhodné se snažit o komunikaci a vysvětlení důvodů absence.

Ukončení pracovního poměru po uplynutí doby

Pokud pracovní poměr skončí uplynutím sjednané doby, není potřeba podávat výpověď. Smlouva prostě zanikne automaticky posledním dnem, na který byla sjednána. Co se týče výpovědní doby, ta se uplatňuje tehdy, když chce jedna ze stran ukončit pracovní poměr předčasně, tedy před uplynutím sjednané doby. Výpovědní doba začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a trvá ze zákona minimálně 2 měsíce. Délka výpovědní doby se může lišit v závislosti na délce trvání pracovního poměru u daného zaměstnavatele a také na tom, co je uvedeno v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě. Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů stanovených zákoníkem práce, například z důvodu nadbytečnosti, neuspokojivých pracovních výsledků nebo reorganizace firmy. Zaměstnanec může dát výpověď z jakéhokoli důvodu nebo i bez udání důvodu.